V dnešním přetechnizovaném světě orientovaném na neustálý ekonomický růst, zvyšování pracovní výkonnosti a růstu spotřeby jsme uvrháváni do stále větší závislosti na moderních technologiích, na dosažení dostatečné výše příjmu, abychom uhradili všechny naše stále platby a závazky. Všudypřítomná reklama a marketingový tlak nás nutí stále více konzumovat, nakupovat a spotřebovávat.

V průběhu našeho úsilí o postupné dosažení stavu, kdy náš život bude maximálně soběstačný, jsme postupně formulovali 10 zásad soběstačného žití, jejichž dodržování považujeme za nezbytné pro skutečnou realizaci soběstačného života. Zde jsou:

Nezávislý dům po roce života 05

Výchozí stav a naše cíle

Dům stojí na samotě uprostřed lesa 1 km od nejbližší vesnice s přístupem pouze po neudržované lesní cestě.

Náš život jsme se rozhodli zcela podřídit možnostem zdrojů, poslouchat přírodu a žít v jejím rytmu. Naší snahou je co nejméně do přírody zasahovat a využívat šetrně zdroje, které nám přirozeně poskytuje, tak aby využití zdrojů bylo udržitelné i pro naše děti a vnuky.

Naším cílem je co největší nezávislost a soběstačnost ve všech zdrojích a život s minimalizací potřeby peněz.

V našem domě si veškerou elektřinu vyrábíme sami. Nevedou k nám totiž žádné dráty ani kabely, takže k nám nemají dodavatelé svou elektřinu jak dopravit.
Naším zdrojem elektřiny je ostrovní fotovoltaická elektrárna za občasné výpomoci elektrocentrály. Celý systém je jednofázový.

Připravili jsme pro Vás souhrn deseti kroků vedoucích k relalizaci Vaši vlastní ostrovní elektrárny.

Často dostáváme dotazy na to, jak začít a jak realizovat energetickou soběstačnost. Slýcháváme věty jako:

„my bychom chtěli také svoji ostrovní elektrárnu, ale nevíme jak na to“,

Otázka v titulku je snad jedna z nejčastějších otázek, které dostáváme. A druhá nejčastější je :  Za jak dlouho se náklady na ostrovní FVE vrátí? Pokud Vás zajímají odpovědi, čtěte dál.

Tak to je tedy dilema hodné samostatného článku. Když jsem se začal zajímat o problematiku ostrovních FVE, tak jedna z prvních věcí na kterou jsem narazil, byla existence dvou táborů, z nichž jeden sveřepě hájí svépomocnou realizaci ostrovních FVE a realizační firmy považuje div ne za příživníky, kteří si nechají platit za něco co je přeci tak jednoduché, že to zvládne každý. Pak je tu druhý tábor těch, kteří elektřině nerozumějí a chtějí si ostrovní FVE nechat udělat na klíč od odborné firmy. Kdy jsem se před dvěma lety začínal shánět informace, tak byl druhý tábor v naprosté menšině. Realizace ostrovních FVE byla v podstatě záležitostí fandů do elektřiny, a těch kterým je elektřina zaměstnáním nebo koníčkem. Realizačních firem nebylo mnoho, vlastně byl problém solidní sehnat.

V současné době jde vývoj směrem k růstu zastoupení realizací na klíč. Souvisí to se stále větší popularizací energetické nezávislosti a také tím, že se objevily nové malé firmy, založené nadšenci, kteří se postupně od svého koníčku propracovali až po založení firmy a postavili svoje podnikání na tomto novém trendu. 

Před časem jsme připravili rozhovor pro Český rozhlas - pořad Kupředu do minulosti. Český rozhlas se nakonec rozhodl rozhovor nezveřejnit. Přišlo mi škoda nechat rozhovor ležet v šuplíku (vlastně dnes už se rozhovory nedávají do šupláku, aledo složky v PC :-) ).

TTak ho zveřejňuji zde. I když většinu věcí z něj zde probíráme či budeme probírat, tak forma rozhovoru myslím zase o něco přiblíží důvody proč jsme se rozhodli být energeticky soběstační a jaké je to tak žít. Tak hezké počtení :-). 

V naší ostrovní domácnosti jsme museli zpočátku zavést přísnou energetickou kázeň. Nevěděli jsme, do čeho jdeme, na co vše nám vystačí energie, vlastně jsme si šli do neznáma. Teoreticky jsme vše měli nastudované a spočítané, ale ta praxe, potvora jedna je vždy bohužel úplně jiná.

Takže jsme se pro jistotu od začátku začali řídit hláškou z jednoho českého filmu – „kázeň je důležitá, tak to má být“.

Celkový pohled na zapojení

Praní prádla.  

Bezesporu činnost, bez které se neobejde žádná domácnost. Pračka je jedním z nejpoužívanějších spotřebičů v domácnosti, ale bohužel i jeden z nejnáročnějších na spotřebu elektřiny. Některé prací programy spotřebují i více než 2kWh elektrické energie na jeden prací cyklus a špičková spotřeba praček je až přes 2 kW. Poradíme Vám tip, který nám pomohl výrazně a přitom s minimálními náklady výrazně snížit spotřebu elektřiny pro provoz pračky. Je jednoduše aplikovatelný kdekoliv, nejen v energeticky nezávislém domě.

V rámci cyklu Kupředu do minulosti Českého rozhlasu Dvojky s námi vznikl rozhovor o technických detailech cesty k energetické soběstačnosti. Více pdoorbností pak samozřejmě naleznte zde na webu a přesný postup v našem Desateru energetického ostrovníka. jeho jednotlivé body postupně podrobně rozebíráme. 

Výše zmíněný rozhovor si můžte přečíst kliknutím na odkaz výše, nebo si ho můžete na stránkách pořadu Kupředu do minulosti.

Váš soběstačník karel

Energie ze slunce

Co je to vlastně za den, čím je tak významný?

V našem ostrovním systému a vlastně v téměř ve všech, které jsou dobře navrženy (o tom, jak je dobře navrhnout píšeme zde) je celoroční energetická bilance kladná. Znamená to, v rámci celého roku vyrobíme více energie, než spotřebujeme. Což ovšem neznamená, že ji máme vždycky dost. Naopak. V létě ji máme až několika násobně více než spotřebujeme. Naopak v zimě je tomu přesně naopak. Jsou dny, kdy systém nevyrobí ani tolik, kolik sám spotřebuje na svůj vlastní provoz.

Pro soběstačný život asi není vhodnější zdroj než dřevo. Při tvorbě systému topení byl náš požadavek na topení jednoduché, bez automatizace, manuálně obsluhované, ideálně bez potřeby elektřiny nebo alespoň s její minimální potřebou. Poslední požadavek je aktuální hlavně v zimě, kdy se topí nejvíce a elektřiny je nejméně. Zároveň jsme chtěli do systému topného okruhu integrovat i ohřev teplé vody, nezávislý na elektřině.

Základem každého soběstačného bydlení je zdroj pitné a užitkové vody. Je určitě důležitější než například elektřina. Bez elektřiny se obejdete, ale bez vody ne.

Většina lidí u nás má zřejmě vodu z kohoutku, která je upravovaná ve vodárnách (zřejmě nějakou chemií), aby byla tzv. hygienicky čistá, prostý jakýkoliv podle hygienických předpisů závadných příměsí, ať už kovy či bakterie z přírody či nějaké pesticidy. Vše se odstraňuje. Tím se z ní stává spíše mrtvá voda. Reklama a marketing firem vyrábějících balenou vodu nám zase vnucují jejich balenou vodu. Reklama do nás tluče, jak jde o přírodní vodu čerpanou z hlubokých vrtů v čisté přírodě, ale už neříká, co se s ní děje při zpracování. Navíc je tato voda plněna do plastů a je vystavena různým teplotám tmě, světlu, slunci – asi nic, co by jí nějak prospělo. Nicméně jsme přesvědčování médii, zdravotníky, výrobci i hygieniky, že pít tuto vodu je zdravé.

Není lepší přírodní voda?

Plánujeme novou studnu a rozhodujeme se, zda kopanou či vrtanou.  Stávající má málo vody.  

Jak tedy postupovat, abychom zvolili optimální řešení a vynaložili jen nezbytné množství peněz. Z našich dosavadních zkušeností ze soběstačného života vyplývá úprava známého úsloví  - dvakrát měř a jednou řež, na -  desetkrát měř a jednou řež. Jaký tedy zvolit postup?

Co je výhodnější a co mám být kritériem pro rozhodování.

V posledních dnech jsem se zabýval přípravou článku o vodě a jak s ní šetřit. Na internetu jsem si ověřoval, jak naše osobní zkušenost ladí s poznatky jiných. Většina ostatních šetří kvůli úspoře peněz, my ovšem kvůli tomu, že máme omezený zdroj vody, takže když to přepískneme, tak to neznamená vyšší platbu, ale žádnou vodu. Ale můj záměr dopadl to úplně jinak. Při pátrání jsem totiž na internetu narazil na články různého typu. Na jedné straně na články o návodech, jak šetřit vodou v domácnosti. Nicméně v průběhu hledání jsem narazil i na druhý typ článků, které mě donutili pozměnit původní téma.  Narazil jsem na údaje o tom, kolik vody a elektřiny spotřebují zasněžovací systémy na našich horách.

U potravinové soběstačnosti jsme v našem úsilí o soběstačný život na úplném počátku. Jde totiž zcela jistě o časově nejnáročnější část zajištění soběstačnosti a zatím jsme řešili jiné stránky soběstačného života.

Budování záhonu

Zajímavá zkušenost, o kterou bych se s Vámi chtěl podělit. Vyvýšený permakulturní záhon je skvělá věc, o které se lze dočíst na internetu a v řadě knih. Asi bych hledal informace déle, ale nasměroval mi svojí jednou přednáškou v Akademii soběstačnosti Tomáš Svoboda z Přírodnízahrady.com. Na své přednášce líčil s takovým nadšením výhody tohoto způsobu pěstování zeleniny a bylin, že jsem to prostě musel zkusit.

Do této sekce bych ráda psala něco smysluplného, jak se o to ostatně snažím ve všem, co píšu. A proto důrazně prohlašuji, že tato sekce byla založena bez mého souhlasu a to mým manželem v nějakém náhlém duševním otřesu s tím úmyslem, že tam budu psát hlavně recepty

N e b u d u!  Nechci rozmnožovat kvanta lidí, kteří se touto činností živí, aniž jsou k tomu jakkoliv povoláni a podle toho taky vypadá. Ale hlavně, jak už jsem někde napsala, jde o můj neměnný názor, že jídlu se má věnovat jen taková pozornost, jaké si zaslouží podle známého:  „Není důležité, co do huby vchází, ale co z ní vychází“.

A právě těmi tanečky kolem vaření a jídla vůbec se odvádí pozornost lidí od důležitých, dnes dokonce od těch reálně  nejvážnějších  témat – jak přežít, když to takhle s námi půjde dál.

Nepatřím k těm, co by rádi dobře nejedli a takové ani neznám a ráda a prý dobře vařím. Takže recepty taky občas čtu. Ale není to náplň mého života.

Pokud se mi ale něco extra povede, napíšu. Protože na hájovnách se vždycky dobře vařilo, což je historicky doloženo, nebudu dobrou pověst kazit nějakými blafy, to dá rozum.

M.

Jsme národ houbařů. V sezóně jsou lesy plné hub, stačí je sebrat a upravit.

Karel mi sice vytvořil hezkou sekci Houby, ale zatím jsem tam psát mohla akorát houby, protože zaprvé byla zima a to houby nerostou a taky proto, že jsem se na tohle téma vyčerpala přípravou na zkoušky ze znalostí tržních hub. A dodávám tímto hrdě, že jsem od včerejšího dne držitelkou Osvědčení ze znalostí výše uvedeného a mám radost, protože už je sbírám přes 30 let a mimo to, že mi chutnají, na ně prostě ráda chodím jako většina Čechů.

Vyrostla jsem na Šumavě, kde místní uznávají jen hříbky a lišky a mě strašně zlobilo, že do ostatních hub často lidi kopali a v lepším případě je ignorovali a nadávali jim do prašivek.  A protože jsem povahou velice urputná, časem jsem se vycvičila nejen já, ale většinou jsem změnila v tomhle ohledu i okolí, kde jsem se právě houby sbírala.

Rozšíření rejstříku hub u ostatních probíhalo pořád podle stejného vzorce: Nasbírala jsem něco, co ostatní nesb írali (což je vlastně skoro všechno jedlé) a když jsem to nesla v košíku, tak se část lidí divila, část se křižovala a sem tam někdo šeptem prohodil:“ Ta do rána nebude, někdo by jí to měl říct.“ Příbuzní byli pak většinou svědky toho, že jsem z toho něco dobrého uvařila, moje disciplinovaná rodina to snědla, pochválila a přežila. Časem se ukázalo, že některé houby byly už v podezření tenkrát – dneska už jsou jasné- ale, jak říkám, přežili jsme všichni!

Tak už konečně rostou. Včera ráno jsme šli na procházku se psi a co to v trávě nevidíme. Něco co vypadá jako houby. Při bližším zkoumání to Maruška - naše diplomovaná houbařka :-), identifikovala jako jedlou houbu Čirůvku májovku.