Zde se můžete přihlásit k odběru novinek

Váš průvodce na cestě k nezávislému a soběstačnému bydlení.

V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Myslím, že dnešní debata na OVM – konkrétně ta část s GŘ ČEZu  Benešem a panem Šnobrem, si zaslouží bližší komentování.

Na začátku je asi třeba říci, že na úvod debaty byla plánovaná asi 5-minutová reportáž o našem ostrovním životě, která se tam nakonec dle vyjádření OVM z časových důvodů nevešla. Píši to proto, že další příspěvky, kde jsem vystupoval, měly navazovat na tu reportáž. Toliko vysvětlení, odkud ty příspěvky spadly bez návaznosti.

A nyní k vlastní debatě. Debaty o energetických zdrojích budoucnosti je jistě třeba vést, jsou prospěšné, užitečné a všem mohou otevřít oči. Mohou ukázat, že mít vlastní elektřinu není dnes již nedosažitelné a to ani technicky, ani ekonomicky. Mohou ukázat, že energetické monopoly jsou druh určený k vyhynutí a brzy bude na smetišti dějin a budeme se o nich učit pouze v učebnicích.

Jako správný soběstačník jsem i já živnostník. Vlastně z lidí, o nichž vím, že žijí soběstačně, vlastně není nikdo, kdo by nebyl na volné noze. Standardní zaměstnání nějak k tomuto způsobu života nesedí. Vlastně to ani nejde.  Náš čas totiž není členěn takovým tím klasickým způsobem na práci, koníčky, rodinu, sport,…. Náš čas je jen jeden a v něm je vyváženo vše a momentálně převažuje vždy to, co je nejdůležitější. A to se nějak vždy přirozeně vyvrbí.

Teď máme jaro a to je asi pro nás nejnáročnější. Sezóna zakázek spojená se sezónou přírody – sázení, setí, a další jarní práce. Zároveň příprava dříví jako jediného zdroje tepla a teplé vody. A vedle toho ještě různé práce na domě- je totiž dost slunce a tím pádem dost elektřiny na použití pro elektrické nářadí. Je toho prostě hodně najednou, a pokud člověk nechce nic zanedbávat – nebo alespoň nijak moc zanedbávat, tak nezbývá než den prostě hodně natáhnout do noci, někdy až do rána.

Což o to, to u mě bylo běžné i „v minulém životě“. Rozdíl je však v tom, že nyní to dělám z vlastního přesvědčení, protože v tom vidím užitek, smysl. V minulém životě jsem takto žil, protože jsem dostával úkoly od zaměstnavatele a ten když viděl, že zvládám, tak přidával. Přitom tento rytmus práce nijak zvlášť neocenil, naopak, postupně ho začal, považovat za normální.

Již delší přemýšlím o porovnání mého pohledu na život a události v politice, ekonomice dříve, když jsem byl pracovně vytížen od nevidím do nevidím, neustále ve stresu, tak jsem vlastně události jen „skenoval“, pohled a názor si utvářel zkratkovitě. Vše jsem viděl optikou peněz, cen, výhodnosti, efektivnosti. Připadlo mi to normální, zvlášť, když média a politici mě v tomto názoru utvrzovali.

Dnes, v našem novém životě, když si na to vzpomenu, klepu se hrůzou a až mi z toho mrazí, a nechápu, jak jsem mohl takhle přemýšlet. Mohl, tak jako spousta jiných lidí, kteří přemýšlení v hodnotách efektivita, růst a podobně stále považují za normální.

Nezávislý soběstačný život nás vrací v řadě oblastí života o mnoho let zpět nejen způsobem života, ale i tradičním rozdělením rolí mezi muže a ženu. Práce spojené se soběstačným životem je stále mnoho – většinou více než lze stihnout, takže je třeba si ji mezi sebe rozdělit. Prostě si říci, kdo se o co bude starat, aby naše soběstačná nezávislá domácnost fungovala. Jako nejlepší řešení se ukázalo podívat se na zkušenosti našich předků v této oblasti. Do doby než naše civilizace dospěla do nynějšího stadia tzv. vyspělé civilizace, bylo totiž hlavní starostí v rodině mít co jíst, co pít, zajistit teplo, světlo. Staletími osvědčený model, tak proč ho nevyužít. Při našem způsobu života není nějak prostor pro úvahu o společném sdílení domácích prací a činností a úvahy o tom, že vlastně nejsou ženské a mužské práce, ale jen společné. Prostě se naprosto přirozeně vracíme, jak to matka příroda zařídila.  U nás prostě mužské a ženské práce jsou.

Za účelem dosažení vyváženosti a zamezení jednostrannosti názorů na náš život „na ostrově“ J jsem se rozhodl občas také něco napsat (čtenáři rozuměj tomu jako protiváze Deníku ostrovní manželky). Jedná se o úvahy, které se nějak nehodí do článků na webu, tak je dám sem. Svůj seriál jsem nazval Slasti a strasti ostrovníka a naleznete v něm ryze mužský pohled na náš nezávislý život. Poněvadž se do textů s SM vzájemně nezasahujeme, je možné, že se zde objeví i dva různé pohledu na jednu a tu samou věc. Tak příjemné počtení a hned vzápětí zveřejňují první díl.