Zde se můžete přihlásit k odběru novinek

Váš průvodce na cestě k nezávislému a soběstačnému bydlení.

V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

pátek, 25 březen 2016 00:00

Nezávislost a vnitřní svoboda

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Někdy v únoru u nás natáčela Česká televize krátkou reportáž o tom, jak u nás v lese nezávisle žijeme. Podotýkám, že jsme se nikam necpali, nápad přišel od nich. My jsme to brali jako vhodnou příležitost jak ukázat ostatním, že to jde a jak na to. Ale neživí nás to. Na chleba si vyděláváme jinak.

Určitě se jim u nás líbilo a nám se s nimi také dobře spolupracovalo. Pak se ale stalo, že reportáž nebyla vysílaná v plánované době v rámci pořadu Otázky Václava Moravce jako úvodní reportáž toho, o čem pak byla řeč…o soběstačnosti v energetice. Nakonec z toho zbyly jen dva krátké vstupy, kde, jak trefně manžel poznamenal, jsme „vypadali jako exoti z lesa“. Což nám zase až tolik nevadilo, jako spíš to, že jsme opět pocítili to, co v našem státě stále zesiluje …závan cenzury.

Někomu se to nejspíš nehodilo do krámu – a tak celou reportáž utnuli.   Ovšemže za to nemohla producentka nebo ten štáb, co u nás byl. Ani na to nemáme důkazy, ale okolnosti tomu nasvědčují.

Následně byla reportáž nakonec uveřejněna na facebooku OVM.  Já jsem si pak postěžovala na  facebooku , jak to dopadlo po sestřihání a  ČT se to dotklo. To ale nic nemění na tom, že jsem na to měla právo a hlavně, cítila jsem se hloupě, jako že jsem neřekla vůbec to, co jsem chtěla a naivně si myslela, že to vyjde. Nebyl k tomu prostor ani zřejmě ani vůle.  A to přesto, jak odpovědně jsme se na to připravovali a dávali všanc naše soukromí a čas bez jakékoliv náhrady. Dvě a půl hodiny práce všech se pak zúročilo do 5 min. reportáže a tu nakonec jako satisfakci, kterou jsme ale nechtěli, vysílali za 14 dní. I tak jsme měli velkou kladnou odezvu.

Tak i proto konečně píšu o tom hlavním, co v reportáži nebylo a ani být nemohlo. V reportáži jsem se soustředila hlavně na to hmotné, co je vidět a hlavně přitažlivé z hlediska peněz (úspora) a tím pádem divácky vděčné. Ale vzrůstající pocit nesvobody v této zemi mě donutil krátce po této události napsat to, o čem reportáž nebyla.

Myslím, že se v tom, co se neobratně snažím sdělit, najde každý, kdo vnitřní pocit svobody už zažil. Ten ví, že je vždy spojen s odpovědností za vlastní život. Dříve, ve městě, ale i vzhledem ke způsobu života, jsem si jen doufala v to, co tady fakticky prožívám. Taky proto, že jak člověk stárne, sice víc chápe rozumem, ale teprve prožitkem, tedy citem, skutečně ví. Prostě pocit vnitřní svobody přejde do vaší duše a stane se najednou někdy až nesnesitelně součástí vás. Než si to stačíte uvědomit, je víra ve vyšší řád, v Boha, součástí každodenního života. Teď je to vlastně už přesvědčení. Je úplně jedno, jak ty zákony, ten řád, který řídí náš svět, nazýváte, jestli přírodní nebo božské. Prostě jsou tu a každodenním žitím si to jen utvrzujeme.

Zmiňuji se o nich proto, že jedině v souladu s nimi můžete žít vnitřně postupně stále víc nezávisle i v této době.  Tedy co nejsvobodněji. Jedině  tak se můžete odpoutat  od čeho chcete,  a nebát se.

Protože k nezávislosti na energii, která je skoro pořád v souvislosti s naším bydlením zdůrazňovaná, se může vlastně dopracovat skoro každý pomocí hmotných prostředků. Ale to neviditelné, nejcennější na tomhle žití je, že si vcelku v netušené míře žijete podle sebe – stačí respektovat „hvězdné nebe nad sebou“ a stále pracovat.

 Osobně to beru jako jedno velké dobrodružství a zázrak v jednom, že si ještě mohu zkusit, jak jsem na tom fyzicky a hlavně duševně. Život utíká tak rychle! A často v činnosti, která duši moc neobohatí. A o to tady právě jde. Dělat to, co chci já a kdy chci. Ne někdo jiný. To je tady ten největší luxus, zvláště v druhé polovině života. Tak co víc bych si mohla přát. Zkouším tady v rámci možností vše, na co jsem dřív, ve městě, neměla čas, a co jsem si vždycky přála. Práci proto neberu většinou jako „práci“, ale jako příležitost dělati něco nového a taky podle známého“ samo se nenakope“. Protože u té nejjednodušší, ale nejdůležitější činnosti tady (aby se tu vůbec mohlo žít!), hned vidíte výsledky své píle nebo lenosti. Když si nepřipravíte dřevo a nezatopíte, je zima a tak je to se vším, co za vás v tzv. civilizaci udělá někdo jiný. Ale vy za to platíte. Tak to už tady nejde, takže svým způsobem už taky trochu musíte ty „civilizační vymoženosti“ nahradit vlastní prací. Protože je ale člověk od přírody tvor líný, tak občas ten “mus“ potřebuje. Ale pokud něco děláte rádi, tak vám to ani tak nepřijde. A navíc tady neexistuje nějaká záložní varianta, prostě je to život, co jsme si zvolili a tak ho prostě žijeme se vším všudy. Spoléháme hlavně a jen na sebe.

Večer si pak někdy sedneme na zápraží a jen tak koukáme, jako se to dřív dělávalo. S pocitem dobře odvedené práce se to sedí dobře, zaslouženě. A najednou opravdu cítíme i ty přírodní bytosti kolem, někdy  vítr  až se větve ohýbají a někdy i stromy padají, jindy prší (to děkujeme…), nebo kolem zuří bouřka. Víme o nich a oni o nás. Nemáme strach, naopak. Snažíme se je respektovat a ony nám to vrací – vlastně spolupracujeme. Cítíme, že se vše děje správně. Cit každému vždy zřetelně sdělí, co je správné a co ne. Můžete se na něj spolehnout.

A když pak zavřeme dveře chalupy a jsme v ní jen my dva a naše zvířata, je v ní teplo a světlo a máme co jíst (a pořád ještě o mnoho víc, než skutečně potřebujeme), dostaví se hluboký klid, který jsme předtím nikdy do takové hloubky nezažili. Jdeme spát s pocitem, že jsme nepromarnili den – něco jsme se naučili, něco nestačili, něco zkazili, ale stále jsme se o něco snažili. Že jsme udělali vše pro to, aby to tak bylo i zítra.

To je na tom žití tady to nejlepší. Žijeme v přirozeném řádu, tak jak žila moje babička-vdova 30 let (tedy sama!) na Šumavě na samotě u lesa a bez elektřiny a tedy bez přístrojů - celý život. Měla čisto, vždy navařeno a dožila se tam poměrně vysokého věku. Neměla TV, jen malý tranzistoráček a hlavně věřila v Boha a žila neokázale v jeho řádu. Jezdili jsme k ní jako děti na celé prázdniny. Ta je pro mě nejlepší důkaz toho, že to jde. Určitě nás tam nahoře vidí a má radost, jaký základ do života mi dala.

Takže vlastně to nejlepší na našem životě v nezávislém domě je to, co zvenku vidět není: žijeme tak, abychom byli postupně stále méně závislí na vnějším křehkém světě. Jak materiálně, tak vnitřně. A to nejde, pokud se skutečně nevpravíte do božího řádu, který tu vždy byl -  jen jsme ho necítili. Tady se nám dostává jednoznačně potvrzení toho, že existuje. Protože hmatatelně existuje. Jen tak se postupně zbavíte vnitřních závislostí na čemkoliv. Nemusíte se kvůli tomuto poznání stěhovat zrovna na samotu, do lesů, působí všude. Tady ale na to člověk přijde snáze. Takže se vlastně nemáme čeho bát, jen svých špatných úmyslů, slov a činů. Tak jednoduchý návod to je. Proto nechápu, proč to tak nedělají všichni. Víte, jak by pak na světě bylo?

Jasně, ne vždy se vše podaří, jsme jen lidi. Ale chyby napravujeme rychle, protože „facka seshora“ by nás neminula.

A co se týče závislosti na státu – zatěžujeme ho co nejméně a totéž očekáváme od něj. Zatím to vypadá na pravý opak, bohužel.

Z hájovny zdraví Maruška

Číst 889 krát
Pro psaní komentářů se přihlašte