Zde se můžete přihlásit k odběru novinek

Váš průvodce na cestě k nezávislému a soběstačnému bydlení.

V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

pátek, 15 leden 2016 00:00

Z lesa - o věcech předposledních

Ohodnotit tuto položku
(4 hlasů)

Přebývám už delší dobu v tom tichu lesa a napadají mě věci, které by ke mně ve městě vůbec nedorazily. Včera jsem si uvědomila, jaké štěstí mám, že jsem se dostala na tohle místo v době, kdy člověk začíná přemýšlet nad koncem života, aniž si to nějak zvlášť přeje.

Představila jsem si bezútěšné domovy důchodců. Jeden znám osobně, umístila jsem tam svého bratra – bezdomovce a je to tam celkem hezké, vzhledem k tomu, že už tady nemusel být.  Když jde člověk do let, potřebuje stále více a víc času a prostoru na to, aby si srovnal myšlenky. A když má s kým, není to štěstí, ale je to výsledek jeho celoživotního úsilí.  

  Když zůstane sám, jeho myšlenky a cit zesílí, doputují k němu a on se s nimi musí nějak vypořádat. Když ale nemá  nerušený  prostor kolem sebe, musí to být zoufalé. Mám na mysli ty společné pokoje s osobami, které jsou cizí – v životě jste je neviděli - a s kterými najednou musíte určitý prostor sdílet, ať se vám to líbí nebo ne. Nejenom ten fyzický, ale hlavně ten duševní. Někdo možná řekne, že je to lepší než umřít hladem sám na ulici. Nevím. Ale z hlediska svobodné volby prožitku a účtování se životem si tak jistá už nejsem…

Cítím, jak si člověk v určitém věku potřebuje uspořádat svoje myšlenky, svoje je city, svůj svět – ať už s někým spřízněným a nebo sám-je to to nejdůležitější před odchodem z tohoto světa. V praxi to většinou vypadá tak, že pokud nejste obklopeni milovanou rodinou a nakonec zůstanete v cizím prostředí, jste vlastně udržováni hlavně při životě fyzickém. V tom vnitřním, duchovním světě je člověk vždy stejně sám a na konci života navíc ještě rušen někým, s kým by se v přirozeném rytmu života nejen nestýkal, ale ani nepotkal, protože by si ho dobrovolně nevybral.

Čím víc se nad tím zamýšlím, tím víc se vracím k našim předkům. Žili sice fyzicky všelijak, ale daleko přirozeněji co do vztahů a všeho kolem – utrpení bylo utrpení, radost byla radost, vztahy byly čitelné (neříkám, že růžové), ale všechno bylo jednodušší a pravdivější  - i ten odchod z tohoto světa. Ať už byl jakýkoliv, byl blíž pravdě a lidé odcházeli více se sebou smíření než dnes, v anonymních domovech pro vlastně opuštěné lidi. Protože jak jinak by se do nich dostali, když ne opuštěni vlastní rodinou nebo přáteli?

Vlastně si to vždy uděláme sami – jak žijeme, tak umíráme. Tak pozor – život letí!

z hájovny zdraví Maruška

Číst 726 krát
Pro psaní komentářů se přihlašte