Ale pořád si tady držíme kulturu stolování, i ve dvou prostírám a v neděli porcelán – to musí být, jinak by mohl člověk tady zvlčit a nejen tady.  Ale odvíjí se to zásadně od vztahu a tady si ho můžeme hýčkat a taky to děláme, jak to jen jde. Oběd má vždy dva chody a většinou i zákusek – teď v zimě hodně jablečný na různé způsoby.  A to proto, že nedaleko nás jsou jablečné sady, a tak máme jablko stokrát jinak a ještě se nám neomrzelo, zvláště za ten pakatel, co to kupujeme. Když se podívám do obchodů, tak mě z cen jablek může ranit. Drzost obchodníků je neuvěřitelná a hloupost lidí, že je kupují, ještě větší. Mohu porovnávat, vidím, za kolik jablka kupuji v sadech, a kolik pak stejná jablka stojí v hypermarketu.

Po obědě, abych se posunula, sklidím nádobí a to už mě bolí nejen nohy ,  ale celý člověk, nejsem nejmladší a vůbec, proč bych se honila, toho bylo už dost.  A tak s blaženým pocitem, že nic nemusím, odcházím do podkroví, do naší mrňavé ložničky, kde na mě čekají knihy, které si nosíme ze 4 knihoven.  A co hlavně, které jsem si chtěla přečíst už dávno.  A kdy jindy, když ne teď?

A můj předobrý manžel si ještě ze mě dělá legraci, tázaje se, jestli mě neruší, když dole buší do klávesnice počítače. A já, že ne a že jdu odpočívat i za něj, i když se mi nechce, ale musím. A že se mi to leží, když někdo za mě dělá. Takhle tu blbneme. A to bývá už pozdní odpoledne, když jdu nahoru – víte, jak to letí ….

A kvečeru pak přichází na řadu kafíčko ve dvou a rychlá vycházka s Peggy, případně s kocourkem. No ale mezi těmito záchytnými body se odehrávají mnohé nezbytné pracovní úkony každodenní, jinak bychom nejspíš umřeli hlady a ve špíně, kdyby to šlo jen takhle.

Takže průběžné činnosti různě do dne rozložené jsou: zatopit, přiložit, vynést odpad na kompost, uklidit po Peggynce, to co vytrousila (na zahradě), přinést ze sklepa, odnést do sklepa (nebo jinam a když člověk zapomíná, tak je to dobré na nohy i hlavu), jdi se podívat, Peggyna štěká, kočky chtějí dovnitř nebo ven (i když mají dvířka v každý ch dveří, ale občas si to samy zavřou), vyprat prádlo – tj. podívat se, kolik je proudu, změřit vodu ve studni –  každé ráno, když je manžel doma, já to nedělám, bojím se, pustit teplou vodu z bojleru do pračky, odpad z pračky odvést do konve na vodu a dál postupujete tak, jako ve městě – prádlo, prášek. A protože většinu oblečení a různé věci máme v poschodí, tak je to taky – odnést, přinést.  Ale to se člověk vytrénuje, případně vymyslí.  Máme dole pod schody poličku a věšák, kam dáváme věci směr odnosu Nahoru, a nahoře máme stejnou poličku na směr odnosu Dolů. A takových vychytávek je tu spousta a divili byste se, všechno z věcí, které by člověk ve městě nejspíš vyhodil.  Ale lidská lenost má taky svoje – než bychom jeli pro něco do civilizace, radši použijeme to, co dům a les dá a že toho je dostatečně!  A kde je ještě cvičení s Peggynkou a ježdění a výcvik mé kobylky – no vidíte a den je pryč.

Večer

No a to už se rychle přiblížil večer, kdy je třeba nakrmit zvěř i nás – přesně v tomhle pořadí. O tom v dalším pokračování.

Maruška z hájovny