Zde se můžete přihlásit k odběru novinek

Váš průvodce na cestě k nezávislému a soběstačnému bydlení.

V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

pondělí, 09 únor 2015 00:00

Deník ostrovní manželky č. 14 - Kdo tedy opravdu jsme

Ohodnotit tuto položku
(3 hlasů)

Na základě četných pochybností o našem věku, zdatnosti, zajištění, o tom že jsme rentiéři, a dalších spekulací, možná i o našem duševním zdraví J, jsem se rozhodla zveřejnit, kdo opravdu jsme.

Nedávno mi volala moje nejlepší kamarádka, kterou jsem požádala o názor na moje psaní o našem nezávislém životě v lese.  Pravila: “ když prý lidé neví, že tenhle život mohou vést i takoví, jako jsme my – tedy ne už mladí, ne bohatí a tudíž ne „za vodou“ a už ne tak fyzicky zdatní“, a tak mě docela naviklala, co všechno vlastně souvisí s tím, že se snažíme žít nezávisle a soběstačně.

Já si myslím, že všechno, protože něco jiného je žít v lese, než ve městě. Něco jiného, když vám už není 20 atd. A nakonec, když chcete psát tak, aby údaje o vašem způsobu života byly věrohodné, nezbývá, než psát fakta, ať jsou jakákoliv. Když se teď koukám zpátky, tak nebylo a není co skrývat. Ale to je takový ten zažitý nehezký zvyk z naší společnosti – nic na rovinu, i když není důvod.

Soupis obyvatelstva hájovny.

No tak tedy – já jsem důchodkyně čerstvá a mladistvá a dost akční. Na koni jsem začala jezdit teprve před pár lety.  Můj druhý manžel, tedy ten, co tohle spískal, je mladší, což se v našem novém životě ukazuje (zatím) většinou jako výhoda -  hlavně ve fyzické rovině. Jsme spolu už ale skoro 20 let, takže žádné náhlé pominutí smyslů a útěk do romantiky, to opravdu ne a ani bych tedy tento zvrat za účelem romantiky neriskovala, protože tady se vztah opravdu prověří! Děti z prvního manželství už jsou z domu a sem tam se tu objeví nějaké vnouče. A 22 letý společný syn  - takto v pěstounské péči od 6 let - dokončuje školu mimo domov a tak, jak praví klasik: „Život začíná, když děti odejdou z domu a pes chcípne.“ (Fuj, kdyby aspoň napsal“ umře“).  Děti jsme porůznu už vypudili do samostatného života:-), a vzájemným vztahům to jedině prospívá.   Jeden pejsek opravdu odešel ještě ve městě, ale hrdě dodávám, že to byla jezevčice z útulku a umřela v 18 letech v kruhu rodinném přirozeně a všichni jsme přitom plakali a drželi ji za pacičku. Měla opravdu klidný odchod ze života, oproti životu jako takovému. Ten si užila! Ale zbyl nám ještě pejsek druhý a tomu bylo letos nejmíň 20 let -  tady se mu život evidentně prodloužil.  Odešel vloni v říjnu a stále ho všude vidím, byl s námi celý náš společný život. Srdce mi to mohlo utrhnout, jak mi chybí – víc než většina lidí.

 Při nastěhování do hájovny jsme si vzali ještě odloženou fenku. Je jí něco přes dva roky. Do roka byla zavřena v bytě, pak v útulku a teď se má konečně skvěle. Plemeno je Vesta – tj. vesnické tajemství. Ale je to nejvíc asi irský vlkodav, ale v menším provedení, něco z ovčáka a něco z knírače. Říkáme jí Střapatá hlava nebo Peggy, oficiálně. Je to kliďas a není uštěkaná, což je něco na prosto balzámového po všech těch uštěkaných pejscích, i když i ty mám ráda. Ale v lese tenhle fakt člověk obzvlášť ocení. Ale chodila jsem s ní na cvičák, protože svoboda jí tady v lese zachutnala tak, že má dost velký akční rádius – čili lítala by pořád a to nejde. Pomohl elektrický obojek – jednou a je klid – máme vycvičeného, ale hlídacího kamaráda.

Přestěhovali jsme si taky původně naše 3 kočky ve složení – jedna kdysi darovaná, ošklivá jako noc ale o to víc přítulná, druhá, tříbarevná, se narodila ve stáji a nikdo ji nechtěl a třetího pouličního kocoura jsme si ochočili, když brouzdal za těma našima a měl strašně nemocné oko. Byl to největší mazel, mlsný, líný, tlustý, prostě správný kocour, ale bohužel v létě taky umřel. Ačkoliv jsem si naivně myslela, že je mladý, bylo mu kolem 10 let a to je na pouličního kocoura výkon – většinou se dožijí tihle chudáčkové z ulice tak 4 let. Prostě ho dohnal jeho nezřízený život v mládí, jak trefně poznamenal náš tehdejší veterinář, že jeho život, než k nám přišel, byl sex a rvačky J.

Letos jsem manželovi dala pod stromeček nového kocourka a to je ta nejlepší náplast na všechny smutky nebo depky – po počátečním údivu, rozpacích („takové ty její oči co říkali „tak tohle s námi jako teď bude bydlet?“) ho naše fenka Peggy adoptovala - takto 25 kilová halama s tlamou, do které by se vešla nejméně 2 koťata a i naše dvě důstojné kočičí dámy v letech. A novou energii dostali i naše další kočky, již starší dámy – to byste koukali na tu kočičí školu – ty chvaty! Problém trochu je, že přes den hodně spí, a pak když chceme spát my, tak řadí (problém je to proto, že spí s námi v ložnici a tím pádem se mírně míjíme s rytmem bdění spánku). Snažíme se jim to vysvětlit, že nás ruší, ale zbytečně.

Přes kopec mám ustájenou kobylku, menší, bílou, za kterou jsem jezdila přes 5 let, až osud rozhodl a tak se tu najednou zjevila naše hájenka. Měli jsme ještě hříbátko, původně pro manžela, ale ten na to ježdění moc není. A tak se z něj raduje někdo jiný. Tak to je náš zvěřinec.

Kdo co dělá.

Takže já hlídám týl a udržuji oheň a manžel vyjíždí na lov - za prací, abychom, tak říkajíc, neumřeli hlady. No a náš synek, tak ten jezdí domů tak jednou za 14 dní, protože, díky bohu, byl nenásilně (odejit z „mamahotelu“. i když, museli jsme tomu přeci jen trochu pomoci J.  A tady došlo taky k pozoruhodné události, resp. vývoji. Naše přesídlení do lesa způsobilo to, k čemu naše výchova ve městě směřovala, ale těžkopádně, někdy až beznadějně – kluk se tady z kukly kavárenského povaleče vylíhl do motýla- dřevorubce, opraváře, montéra – no něco neuvěřitelného. A chytil v lese druhý dech a letos maturuje.  A dokonce má našlápnuto na vysokou školu.

Potvrdilo se mi i na této krátké historii naší netypické rodiny, že pro problémové puberťáky, a možná nejen pro ně, není velké město to pravé ořechové pro jejich zdárný vývoj, jakož následně i pro jejich rodiče. Všechno pracovalo proti: svody velkoměsta, kamarádi z mokré čtvrti, „výdobytky“ techniky, pohodlí standardního domu, kde je všechno – od počítače přes TV atd. a hlavně vše po ruce, a kde je jaksi pohodlnější. A můžete dělat cokoliv proti a pro, je to tam, a v určité době to má na potomka větší vliv než vy, i když nabízíte podle všech chytrých příruček a i selského rozumu alternativy jako hrom – je to marné, je to marné, je to marné…

I když naše rozhodnutí odejít z města nebylo původně, alespoň ne vědomě, kvůli našemu synovi, tak zpětně vzato to dnes vidím naopak. Naše vnitřní pohnutky byly s jeho výchovou spojeny tak, že možná to bylo to rozhodující. Nicméně dnes bych tuhle terapii šokem pro obě válčící strany doporučila všem, kteří problémy s výchovou dětí ve městě mají:  vytrhnout ,  přesadit do lepší zeminy. Čím dříve, tím lépe. Mladý stromek se v novém prostředí ujme vždy lépe.

Tady se kluk zapojil tak rychle, až se tu našel. A my koukáme a říkáme si,  je  to vůbec možný, že ten počítačový (a nejen počítačový) magor z města nejen pomáhá RÁD s dřívím – taky někdy samozřejmě NERAD anebo vůbec – není to Mirek Dušín. Ale vymýšlí občas vylepšení na baráku a stává se z něho bez nadsázky chlap a to nejen fyzicky. Manžel už si občas stěžuje, že dříve peskoval při práci on syna, a teď se to občas obrací. No to jednou čeká každého otce J.

Je to to nejlepší, co nás mohlo v životě potkat – díky přestěhování se nám splnilo to, v co doufá většina rodičů: vychovat nezávislého potomka, který se s vámi i v dospělosti rád a dobrovolně stýká.

Doufám, že to vydrží – směr je dobrý, tak jenom známé Buďme bdělí!

Pro nás téměř z oblasti sci-fi, po tom, co jsme si obě strany dost užily!

A bonus navíc je v názvu: naše nezávislost.

Zdraví Vás Maruška

Číst 1415 krát
Pro psaní komentářů se přihlašte