Zde se můžete přihlásit k odběru novinek

Váš průvodce na cestě k nezávislému a soběstačnému bydlení.

V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

úterý, 03 únor 2015 00:00

Deník ostrovní manželky č. 13 - Běžný den v nezávislém domě pohledem ostrovní manželky - část první

Ohodnotit tuto položku
(2 hlasů)

Cítím, jak se žilo asi před sto lety, třeba tady na hájovně. Nebyla to doba asi lehká z našeho rozmazleného přetechnizovaného hlediska, ale právě proto pravdivá, ….

Ranní rituály

Tak např. tady když ráno vstanete, nevedou vaše první kroky k  počítači, TV atd., prostě k pro život nepodstatným věcem, ale ke kotli a hned kouknout na oblohu – prší nebo ne? Sláva prší, protože vody je nedostatek – nemyslím zrovna teď u nás. Ale šetříme s ní, dnes už naprosto přirozeně – prostě máme uctivý vztah k vodě pod kůží. Ale vody ubývá všude, ale jak to vidím, dokud bude v kohoutkách bez omezení, tak se nikdo nezmění. No a my už jsme nuceni šetřit, žijeme podle toho, jak zaprší, a i když je momentálně vody dost, pamatujeme si hodně dobře, když nebyla. Proto si zajištujeme si zdroje už i jinde.

Tak to máme probuzení. Pak se musíte věnovat něčemu k jídlu. Ve městě jsem, když jsem zapomněla něco koupit, vyskočila nebo vyjela kousek a bylo. Ne tak tady a ne natož jak dřív – úplně vidím hospodyni (možná paní lesní), jak šla v zimě do sklípku pro mléko, máslo anebo kousek slaninky na špagátku. Já tam sice nejdu, ale vím, že tam máme brambory, jablka, mléko (v krabicích), vody (v lahvích), piva (taktéž) a zavařeniny lecčehos. No a cibuli máme zase v suchu, jakož i různé dýně.

Jídlo tady a teď zajišťujeme autem, ale s pocitem, že když si to neseženu včas, tak budu namydlena ‚ když nezapomenu koupit i to mýdlo, třeba. Tady se prostě musí život velmi zjednodušit na to podstatné a to je ta velká krása, kterou si tu často uvědomuji. Po všech těch zážitcích z města a z tlaků obchodu a vůbec je to tady naprosto přirozená věc – vytřídit si věci na důležité a zbytečně. Jsme tu teprve rok a půl ale tohle je vlastně ten největší dar: najednou vidím, čemu všemu pro skutečný život zbytečnému se člověk věnuje dobrovolně a rád!! Energii a čas J.

Pak tu máme naše kočky a psa. Při probuzení se jedna z koček jen převalí na druhou stranu (spí na střídačku s námi v ložničce), kotě nás probudí olíznutím nosu a naše hlídačka Peggy, která nocuje na dvoře v kotci s  boudou 2+1 s příslušenstvím, se už taktně ozývá za dveřmi, a když otevřeme, mohutně nás vítá.

Mezitím, než zapnu kávovar a jehož nadevše vítaný a jediný momentální zvuk v tom lesním tichu vůkol (do lesa to z chalupy slyšet není, ale jinak je to tak). Pak si zapnu počítač a mobil, jakožto jediná pojítka s civilizací, kterou ovšem takto zase mohu odpojit – jaká krása! Já si rozhoduji svobodně o tom, koho si pustím do svého výsostného soukromí ticha!

Máme TV, ale nikdy jsme nebyli jejími otroky, a já hlavně poslouchám odjakživa raději rádio, ne komerční, ale klasiku a slovo mluvené, které mě někam smysluplně dovede. A tady na to mám klid, který mi nikdo nemůže narušit. Tím mám na mysli věčně řvoucí sousedy a jejich sekačky, děti a návštěvy – všechny ty neomalené vpády hluku do vašeho soukromí a nic s tím nenaděláte. Leda se odstěhujete a to na samotu, kde nehrozí, že z Vás nějací developeři za čas neudělají součást satelitu.

Ranní porady, co se děje ve světe, zásobování atd.

Poté, co nakrmím divou zvěř, si společně s manželem (je-li tento přítomen, či odjel do světa za sháněním obživy) vypijeme kávu a plánujeme den, což bývá jeden z momentů, kdy si uvědomujeme to, co skutečně máme – život v lese, v klidu, jak jsme si přáli. Naplánujeme si den, (já ráda, manžel méně, ale ví, že někdo to udělat musí a že je to, zvlášť v lese nutné – tady si neodskočíte pro něco, co jste zapomněli.). A pak k počítačům, jako ke zprávám. Já pak udělám snídani, která tady vypadá jinak, než byla v době, kdy manžel snídal ve 4 hod. ráno, protože denně dojížděl 100 km tam ráno a 100 km večer domů a to 11 let! Dneska to vidí jako něco nepochopitelného.

 I o tom si ráno povídáme, protože člověk je tvor zapomínající a stále na něco reptá. Když si to občas připomeneme, všechny ostatní stížnosti a problémy vedle toho zblednou – teď žijeme spolu a ne vedle sebe. Po snídani se jdeme projít do lesa s naší Peggy a kočkami – okouknout přírodu a těžbu dřeva, kterým tady topíme. Pak se rozejdeme každý po své práci. Rozejdeme je silné slovo, naše chaloupka je malá tak akorát pro ruce a hlavu. Takže muž k počítači do své „kanceláře“, což je jeden z rohů naší hlavní světnice a já do druhého rohu ke svému taky za prací, tj. – telefonáty, příprava jídla, psaní, prostě všehochuť, která by svým rozsahem mužské nejspíš zabila. Ale my ženy to známe a umíme, dělat několik věcí najednou a dobře. I když ve městě ta škála činností není tak bohatá, jako tady. Mně to tady ale tak svědčí – musím zabezpečovat týl se vším všudy – a tím fakticky zjišťuju, jestli na to mám.  Zatím to jde pěkně. To je vlastně ta analogie s paní lesní nebo vůbec našimi předky – žijeme tady jakoby před sto lety, ale s vymoženostmi naší doby (pračka – valcha, vodovod do domu – nošení vody ze studně, spojení mobilem a počítačem, TV – tenkrát asi jen rádio, auto – kravský nebo koňský povoz?).

Nijak si to ale záměrně nevylepšujeme a to proto, že se nám tento způsob života líbí. Zjednodušil se na to podstatné, co k němu potřebujete. Jediné, co zatím dobře nejde, je vykašlat se na peníze, resp. jejich vydělávání a tak manžel musí občas naši samotu opustit, abychom tady neumřeli hlady a nenašli nás tady ohlodané divokými prasaty, kterých je tu fakt hodně a naše Peggy je občas prožene (doufám, že to někdy nebude naopak).

Pokračování příště.

Zdraví Vás ostrovní manželka Maruška

Číst 1109 krát
Pro psaní komentářů se přihlašte