Horší je, když nemůže dlouho ven. Zatím to řešíme takovýma plenami, kterými poctivě pokrýváme na noc ta místa, která jsou čůráním ohrožena, protože, cosi budeme povídat, už má nárok a někdy se prostě zadaří …Tady je na místě pojmenovat dalšího bobříka a to bobříka výdrže – děláme to každý večer, když ho ukládáme ke spaní, ráno je uklízíme a některé někdy spálíme. Anebo když někam jedeme a on zůstává, což už je teď pořád…

Ale k tomu věku: nejen, že je to fakt, že je mu letos 19 let, čímž bych ráda povzbudila hlavně všechny majitele pejsků. A není v tom ani žádný trik. Prostě jen vlídné zacházení a všechno přiměřeně – jídlo, péče atd., ale hlavně hodně pohybu. Měli byste ho vidět, je prostě neuvěřitelný! I veterináři jsou z něho paf.

Každé ráno ale scházíme dolů do sednice se strachem, jestli ještě žije, pokud nás ale, což je skoro pravidlo, neprobudí štěkáním kolem 7 hodiny! Jako by volal: „Pojďte sem někdo, mně se stýská a chci ven!“ A to když slyšíme, tak mu odpouštíme všechno (i když můj muž někdy říká, že už se nikdy pořádně nevyspí, ale pak ho vidí a už na něj šišlá).

Další člen zvířecí smečky je Pegina – fenka – rodu „vesta“ ‚(vesnické tajemství)- kříženec nejspíš ovčáka, knírače, ale hlavně irského vlkodava v menším provedení – prostě asi 2 letá roztomilá střapatá tlama s fousy a pohledem, kterému byste nikdo neodolal.

A ten osud… Do roka zavřená u „chovatele“ i s bráškou, až tam policie vylomila dveře a odvezla je do útulku, kde strávili další víc jak půlrok…

A protože mi před 2 lety umřela  18 letá jezevčice- skvělá členka naší rodiny, takto sociální pracovnice převlečená za psa, rozhodli jsme se zároveň s přemístěním do lesa, že si pořídíme nějakého pejska, ale tentokrát řádného hlídače. No a zavedlo nás to přes různá drahá a atraktivní štěňátka až k Pegině .Chodila jsem ji venčit půl roku, než si na mě zvykla. Nikdy předtím neběhala na volno a vůbec s lidmi neměla dobré zkušenosti.

Když jsme se nastěhovali do lesa, tak první, co jsme stavěli, byl tunel pro kočky, aby si mohly chodit do baráku, jak chtějí a kotec pro Peginu – a těšili se, až ji přivezeme.

Kdo se ale vůbec z jejího příchodu neradoval, byly naše 2 kočky a hlavně pouliční kocour Kubík, kterého jsme ve městě domestikovali asi rok předtím, ale rváčem zůstal i po vykastrování. Když se poprvé viděli, Pegina chudák poprvé poznala, zač je toho kocour.

Neustoupil ani o centimetr. A to si s ním chtěla jen hrát… chudák. S Maňáskem je to v pohodě, ale když si s ním chce hrát, končí chudák obvykle na zemi.

Nebylo to s ní zpočátku vůbec jednoduché, ale měli byste jí vidět teď! Je naprosto rozkošná už tím, jak objevuje život – dohání všechno, co zameškala jako štěně a taky se tak chová.

Takže se nám splnilo, co jsme si přáli – máme štěně, ale to zároveň budí respekt a hlídá a to moc dobře!!

Bonus nakonec, není vůbec uštěkaná a to je nádhera, zvláště v lese!