Do té doby jsme se jakž takž naučili zacházet s automatickou pračkou v nových podmínkách -  nějakou dobu tady stávkovala. Nemusím vám říkat, co je to za pocit, když nemůžete  delší  dobu prát - tenkrát jsem vážně uvažovala, jestli tady vůbec zůstanu a navíc s chlapem, který:  – napřed neměl číslo na opraváře, pak ani fakturu s jeho jménem, pak nešel internet – to už jsem brečela na marností života  - ale nakonec jsem ho s urputností sobě vlastní sehnala. A ten dobrý muž mně, ženské od plotny, po telefonu potvrdil, co jsem si celou dobu myslela a na co dva chlapi, kteří stáli vedle, nepřišli – že totiž pračka nesepne kvůli napětí – zrovna jsme cvičně vyráběli elektřinu benzínovou centrálou. To jsem si tenkrát ale hodně spravila technické sebevědomí!

Ale dlouho jsem se neradovala, sotva se pračka zprovoznila, došla voda. A nastalo období velké soudržnosti – Karel přivážel vodu a já prala a vařila a oba jsme se radovali, že vodu máme.

V době pracích krizí nám pomohly dobré vztahy: Ranečky se špínou končili párkrát v pračkách našich dospělých dětí  - dobře jsme je vychovali, vyprali nám bez řečí. A s vodou pomohli přátelé a starosta naší obce.. Nic tak neprověří vztahy, jako když někam opakovaně jezdíte pro vodu a ti dobří lidé se stále usmívají.

Tahle situace se opakovala jen párkrát – s každou další jsme se víc učili jak s vodou zacházet. Pocit největšího štěstí se dostavil, když byla současně voda i dost elektřiny a přímo pocit závrati, když jsme pračku obelstili tak šikovně, že jsme do ní začali napouštět teplou vodu přímo ze systému a tím vyřadili největšího žrouta energie – vyhřívací spirálu. Což jsme dělali známou metodou pokus-omyl. Ušetřili jsme tím hlavně v zimním období spoustu energie a nervů.

Ale voda přišla k radikálnímu  řešení, až když nám došly všechny souvislosti – že jsme tady tak soběstační, že prostě musíme, že nám nic jiného nezbyde.

Takže po několika zkušenostech s návštěvami, hlavně dětí, jsme zjistili, že před příjezdem vícečetných skupin je třeba zavřít přívod vody do splachovadla a vedle WC postavit kýbl a vedle velkou nádobu s vodou, kterou nosíme z jezírka v lese hned vedle nás. Protože to můžete říkat pořád a stejně spláchnou!  Pak jsem přišla na to, že veškerá voda z pračky se dá lehce nachytat do nádoby (prací cykly mají zhruba do 50 l).  Ale než jsme to vychytali, nastavovali jsme si na to i budíka, protože při zvuku vody, odtékající jen tak do odpadu (když jsem zpočátku zapomněla) se o mně pokoušel infarkt… Takže když už si napustíme vanu, vodu zásadně nevypouštíme, ale splachujeme jí WC.

No a nádobí myju ve dřezu, oplachuji a vystačím určitě s málem. K tomu není co dodat, snad jen to, že po čase i v tomhle „oboru“ umíte šetřit a kupodivu nádobí nevypadá, jako kdyby ho myla vaše nevidomá babička…  Ale u všech těchto nových úsporných činností se musí zpočátku dost myslet a to,  jak známo,  bolí. Ale po čase to přejde.

Zásadně se jen sprchujeme a vanu nenapouštíme, a hlavně nenecháváme (teď už nikdy a nikde) téct zbytečně vodu, jen tak!!! Na což jsme byli líní do té doby myslet – zase ta výchova městských „kohoutků“.   

Možná se to někomu zdá divné, jak to s tou vodou tady prožíváme, ale je fakt, že co se neprožije na vlastní kůži, je skoro nesdělitelné. Když se teď zajímáme o tyhle souvislosti, zjistila jsem si například, že průměrná spotřeba na člověka na jeden den je 100 – 150 litrů!! My už umíme bez problému vyjít s poloviční a necítíme se nějak poškozeni. Denně ráno měříme vodu, jak jsme na tom a radujeme se, že je tam.

Teď přemýšlíme jak využit dešťovou vodu, a vodu z lesa. Určitě jsem na nějaké naše vychytávky zapomněla, ale budu ráda, když se zeptáte.

Šetřete vodou, je vzácná! Vaše SM