Zde se můžete přihlásit k odběru novinek

Váš průvodce na cestě k nezávislému a soběstačnému bydlení.

V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

pátek, 25 březen 2016 00:00

Nezávislost a vnitřní svoboda

Někdy v únoru u nás natáčela Česká televize krátkou reportáž o tom, jak u nás v lese nezávisle žijeme. Podotýkám, že jsme se nikam necpali, nápad přišel od nich. My jsme to brali jako vhodnou příležitost jak ukázat ostatním, že to jde a jak na to. Ale neživí nás to. Na chleba si vyděláváme jinak.

Určitě se jim u nás líbilo a nám se s nimi také dobře spolupracovalo. Pak se ale stalo, že reportáž nebyla vysílaná v plánované době v rámci pořadu Otázky Václava Moravce jako úvodní reportáž toho, o čem pak byla řeč…o soběstačnosti v energetice. Nakonec z toho zbyly jen dva krátké vstupy, kde, jak trefně manžel poznamenal, jsme „vypadali jako exoti z lesa“. Což nám zase až tolik nevadilo, jako spíš to, že jsme opět pocítili to, co v našem státě stále zesiluje …závan cenzury.

Myslím, že dnešní debata na OVM – konkrétně ta část s GŘ ČEZu  Benešem a panem Šnobrem, si zaslouží bližší komentování.

Na začátku je asi třeba říci, že na úvod debaty byla plánovaná asi 5-minutová reportáž o našem ostrovním životě, která se tam nakonec dle vyjádření OVM z časových důvodů nevešla. Píši to proto, že další příspěvky, kde jsem vystupoval, měly navazovat na tu reportáž. Toliko vysvětlení, odkud ty příspěvky spadly bez návaznosti.

A nyní k vlastní debatě. Debaty o energetických zdrojích budoucnosti je jistě třeba vést, jsou prospěšné, užitečné a všem mohou otevřít oči. Mohou ukázat, že mít vlastní elektřinu není dnes již nedosažitelné a to ani technicky, ani ekonomicky. Mohou ukázat, že energetické monopoly jsou druh určený k vyhynutí a brzy bude na smetišti dějin a budeme se o nich učit pouze v učebnicích.

pátek, 15 leden 2016 00:00

Z lesa - o věcech předposledních

Přebývám už delší dobu v tom tichu lesa a napadají mě věci, které by ke mně ve městě vůbec nedorazily. Včera jsem si uvědomila, jaké štěstí mám, že jsem se dostala na tohle místo v době, kdy člověk začíná přemýšlet nad koncem života, aniž si to nějak zvlášť přeje.

Představila jsem si bezútěšné domovy důchodců. Jeden znám osobně, umístila jsem tam svého bratra – bezdomovce a je to tam celkem hezké, vzhledem k tomu, že už tady nemusel být.  Když jde člověk do let, potřebuje stále více a víc času a prostoru na to, aby si srovnal myšlenky. A když má s kým, není to štěstí, ale je to výsledek jeho celoživotního úsilí.  

Včera, na Štědrý den ráno, jsem poslouchala gregoriánský chorál a přitom připravovala sváteční snídani. Nějak mě napadlo usednout a něco sepsat. Jestli to byla moje první vánočka, pletená včera podle videa, a čerstvě upečený chleba, tak vůbec ne o jídle. Tohle všudypřítomné téma Vánoc svědčí jen o tom, kam jsme došli….ne k jesličkám, ale ke korytům.

Jen jsem se trochu zamyslela: Co hezkého a hlavně smysluplného jsem prožila tenhle rok a co jsem se hlavně naučila, protože od toho tady přece jsme.

No a jsme zase u toho. I když ráda krmi připravuji, stejně mi občas v nějakém jiném rozletu vadí, že zase to jídlo! Jak říkám, kde já bych byla, kdybych nemusela vařit ,  ale to bych asi nebyla žena, ale nějaká divná, jak dnes tak často slyším a vidím, že některé “ ženy“ nevaří, anebo ještě hůř, s odporem, což mě přivádí na myšlenku, s kým tedy a proč žijí?

Tak abych se vrátila. Něco k snědku připravím, protože od počítače se ozve:“ Maruško, bude něco k jídlu?“ A mě to skoro vždycky překvapí, ale nezaskočí, protože co s mužským, když se nenají. Ale to už je většinou tma a jak jsme tady sami, tak většinou jíme u zpráv, což se sice nemá, ale je to takové domácké a fajn, že to prostě tak je.

Krmítko

Tak a máme poledne a to stále v zimním režimu  - v létě je všechno jinak. Samé AKCE!

 Zapomněla jsem – ráno kontrolujeme krmítko, na které se tu sesypává všechno, co má křídla.

Ono se to řekne, oběd v poledne.  Ale to máte tak, jako všude jinde – bud mám uvařeno ze včerejška, a to je pak paráda, anebo vařím, a to je většinou taky pěkné, když se to podaří tak, jak si to člověk naplánuje.  Pokud se něco zvrtne, tak se holt improvizuje.

Ale protože jsem i v civilizovanějších podmínkách, ve městě a vlastně všude, ráda vařila pro rodinu, tak tady už to mám tak pod kůží, že si neumím představit něco jiného. Taky jak jinak, že ano, v lese.  A naučila jsem se tady dělat jídelníčky – nevisí na nástěnce (tu mám na věci jiné), ale na lednici.  Ale někdy je to tady jako v Pelíšcích – na rozpisu něco jiného než v troubě: „Co vidíš? Kuře – tak vidíš“. Tak někdy dopadne logistika naší špajzky, ale málokdy zapomenu, protože je to nejen nemilé, ale takovéto „sjeď pro to …“ se tu časem dost prodraží. A tak přiváží ten, kdo je zrovna na cestách, gender negender.

Na základě četných pochybností o našem věku, zdatnosti, zajištění, o tom že jsme rentiéři, a dalších spekulací, možná i o našem duševním zdraví J, jsem se rozhodla zveřejnit, kdo opravdu jsme.

Nedávno mi volala moje nejlepší kamarádka, kterou jsem požádala o názor na moje psaní o našem nezávislém životě v lese.  Pravila: “ když prý lidé neví, že tenhle život mohou vést i takoví, jako jsme my – tedy ne už mladí, ne bohatí a tudíž ne „za vodou“ a už ne tak fyzicky zdatní“, a tak mě docela naviklala, co všechno vlastně souvisí s tím, že se snažíme žít nezávisle a soběstačně.

Já si myslím, že všechno, protože něco jiného je žít v lese, než ve městě. Něco jiného, když vám už není 20 atd. A nakonec, když chcete psát tak, aby údaje o vašem způsobu života byly věrohodné, nezbývá, než psát fakta, ať jsou jakákoliv. Když se teď koukám zpátky, tak nebylo a není co skrývat. Ale to je takový ten zažitý nehezký zvyk z naší společnosti – nic na rovinu, i když není důvod.

Cítím, jak se žilo asi před sto lety, třeba tady na hájovně. Nebyla to doba asi lehká z našeho rozmazleného přetechnizovaného hlediska, ale právě proto pravdivá, ….

Ranní rituály

Tak např. tady když ráno vstanete, nevedou vaše první kroky k  počítači, TV atd., prostě k pro život nepodstatným věcem, ale ke kotli a hned kouknout na oblohu – prší nebo ne? Sláva prší, protože vody je nedostatek – nemyslím zrovna teď u nás. Ale šetříme s ní, dnes už naprosto přirozeně – prostě máme uctivý vztah k vodě pod kůží. Ale vody ubývá všude, ale jak to vidím, dokud bude v kohoutkách bez omezení, tak se nikdo nezmění. No a my už jsme nuceni šetřit, žijeme podle toho, jak zaprší, a i když je momentálně vody dost, pamatujeme si hodně dobře, když nebyla. Proto si zajištujeme si zdroje už i jinde.

Je červen a já jsem už více jak měsíc zpátky z lázní a nic jsem do mého blogu nenapsala. Tedy sem tam jsem něco psala, ale na můj FB, což je pro mě rychlejší, neboť nejsem editor našich webových stránek, nýbrž manžel a ten byl vlastně celý tenhle čas zase pryč, za prací a tak jsme dohromady nic nezveřejnili.

Ale včera tady bylo večer zase tak krásně, že jsem tentokrát musela napsat jak á že divá zvěř ve zdejších lesích žije. Ale pak jsem si najednou vzpomněla na nedávnou povodeň a přívalové deště, které jsem poprvé zažila uprostřed přírody. Předcházel tomu ale ještě jeden pro mě docela zlomový zážitek:

Jako správný soběstačník jsem i já živnostník. Vlastně z lidí, o nichž vím, že žijí soběstačně, vlastně není nikdo, kdo by nebyl na volné noze. Standardní zaměstnání nějak k tomuto způsobu života nesedí. Vlastně to ani nejde.  Náš čas totiž není členěn takovým tím klasickým způsobem na práci, koníčky, rodinu, sport,…. Náš čas je jen jeden a v něm je vyváženo vše a momentálně převažuje vždy to, co je nejdůležitější. A to se nějak vždy přirozeně vyvrbí.

Teď máme jaro a to je asi pro nás nejnáročnější. Sezóna zakázek spojená se sezónou přírody – sázení, setí, a další jarní práce. Zároveň příprava dříví jako jediného zdroje tepla a teplé vody. A vedle toho ještě různé práce na domě- je totiž dost slunce a tím pádem dost elektřiny na použití pro elektrické nářadí. Je toho prostě hodně najednou, a pokud člověk nechce nic zanedbávat – nebo alespoň nijak moc zanedbávat, tak nezbývá než den prostě hodně natáhnout do noci, někdy až do rána.

Což o to, to u mě bylo běžné i „v minulém životě“. Rozdíl je však v tom, že nyní to dělám z vlastního přesvědčení, protože v tom vidím užitek, smysl. V minulém životě jsem takto žil, protože jsem dostával úkoly od zaměstnavatele a ten když viděl, že zvládám, tak přidával. Přitom tento rytmus práce nijak zvlášť neocenil, naopak, postupně ho začal, považovat za normální.

Nedávno jsem někde viděla nadpis článku opěvující do nekonečna Mountfield: Dnešní technika, to už není jen motyka a dřina“. A mně hned naskočilo „bohužel“.  A představila jsem si ty zástupy nešťastníků, kteří navštěvují  fítka, která za nemalé peníze nahrazují práci s motykami, hráběmi, kosou, srpem a vůbec veškerou tu přirozenou dřinu, na konci které byl nějaký smysluplný výsledek v podobě něčeho do úst lidských, případně do tlam zvířat a jako bonus! Svaly.

     Nemluvě o tom, že po takové práci se člověku asi moc nechtělo na diskárnu nebo do baru či tak podobně – i kdyby bývaly byly. Takže ke svalům ještě zdravé zažívání a spánek a žádné huntování těla a mysli dnešními technologiemi, které ve své podstatě jdou už nejen proti zdravému rozumu, ale lidem vůbec. Na to nemusí být člověk velký myslitel, aby tohle viděl a hlavou obsáhl.

     Nejlíp to je zase vidět v té soběstačnosti – těžko by nám tady byla většina těchto vymožeností k něčemu a až nebude např. elektřina, tak už ani ten zbytek.

    Ale aby nedošlo k mýlce, nemám nic proti internetu a mobilu, ale jen podle hesla: „Dobrý sluha, špatný pán!“ Nakonec ale, taky by se bez toho člověk obešel, já si to ještě dobře pamatuju, ale ti mladší by se asi bez toho zbláznili.

     Tímto tedy smekám před ruční pilou, motykou a všemi dalšími kamarády nejen v nouzi. Takže je nejen nevyhazujte, ale cvičte s nimi – budou se nám zase hodit!

mb

Zdravím z lázní Třeboň!

Hned na úvod musím napsat, že mám už jeden úděsný zážitek z výletu na kole kolem rybníku svět – viz můj příspěvek na facebook včera.

 Ale vracím se k tomu proto, že ve mně vyvolal vzpomínku na podobný zážitek ze sauny. Jak se tak v sauně občas povídá-  a musím říct, že už míň než dřív, kdy tam byl někdy takový kravál, že kavárna byla proti tomu oáza klidu, tak došlo nějak i na vodu - asi jak jsme ji potilyJ.  No zase mi to nedalo, už jsem holt taková akční a navíc osazenstvo mi nahrálo, a tak jsem dala „do placu“ námět hospodaření s vodou jako takovou.

Tak se mi bohužel nepodařilo přes veškerou snahu dostat se na blog dřív, i když mě po počátečních rozpacích začalo psaní bavit.

 Zjišťuji, že zřejmě stárnu, což mě štve svým omezením - zatím jen fyzickým - a že tím pádem občas musím vynaložit na „akci“ více úsilí neboli urputnosti než kolik jsem si původně na činnost připravila. To asi znáte všichni…Karel k tomu říká, že plánuju na 180 a pak plním „jen“ na 120 procent. Chci tím říct, že tady, na samotě a vůbec, když chce člověk žít alespoň o trochu víc nezávisle, je třeba daleko líp zacházet s časem a vlastní energií. Je to něco, co jsem dříve nemohla tak prožít, protože prostě nebylo jak.

Když jsem včera poslouchala v rozhlase „ Kupředu do minulosti“ došlo mi najednou,  co je vlastně žití  na tzv. ostrově, čili v domě bez energetických přípojek.

Dnešní doba je tak moc o penězích a materiálnu vůbec, že i takové téma, jako  je nezávislý dům, zvaný „ostrovní“ se vlastně jen vyčísluje penězi. Velmi okrajově  se  redaktorka   dotkla  toho hlavního: proč vlastně se člověk pouští do takové změny v době, kdy může žít v tomhle ohledu poměrně lehce. Věřím, že záměr pořadu byl hlubší, ale přes veškerou snahu se nakonec zúžil jen na technické údaje a peníze. A já jsem si při jeho poslechu uvědomila, co bylo u nás hlavním důvodem, proč se odpojit - soukromé vyjádření se ke stavu dnešní společnosti, jejíž jsme samozřejmě součástí, ale ne příznivci. Je to pokus o návrat k vnitřní svobodě, kdy rozhoduji já sám maximálně svobodně o tom, co chci já a ne ti druzí, v tomto případě hlavně stát na všech možných úrovních.

Není to ale útěk, ale odpojení se  je vyjádření nesouhlasu se stavem světa  a aktivní pokus o jeho zlepšení. Je to protest vyjádřený prací, snahou o změnu v realitě, kterou teď žijeme se všemi riziky, které každá změna přináší. O to víc, že nám zdaleka už není dvacet … Je to poměření se s vlastními vztahy a schopnostmi – se vším. Ale je to život naplno, dobrodružný a rizikový v tom nejlepším slova smyslu a hlavně obohacující. Ale je to pro  dosud vnitřně  živé lidi, kteří si uvědomují cennost času a chtějí  žít, ne přežívat v pseudojistotách dnešní doby. Tedy pro ty, kteří jen nemluví a nejsou líní něco změnit.

MaňasÚplně jsem zapomněla představit naši zvířecí sestavu na ostrově:

 Tak za prvé je to náš to 19 letý stařeček kokr, kříženec, zvaný Maňas, stále ve skvělé formě.

Není tu jen pro to, aby byl, ale stále si plní svůj základní úkol – kohokoliv vyštěká a udrží se přitom na nohou, i když poslední dobou se mu začaly často podlamovat. Denně chodí na vycházky s námi do lesního terénu s nasazením, že by mu mladší mohli závidět! Sice už dost blbě vidí (takže má každou chvilku čumák od hlíny, jak si občas zaryje, ale zjevně mu to nijak nevadí- zvedne se a jde dál jako tank za páníčkem) a čuchá a čuchá. Říkáme tomu, že chodí na psí facebook a tím se hodně udržuje ve formě, tou „čuchaturou“. Pořád ještě dobře slyší a hlavně je pěkně mlsný, jako správný dědek. Ale nejpůvabnější na něm je, že čím je starší, tím je roztomilejší a je stále sociálně zdatný, žádný Alzheimer, nebo tak něco.

Již delší přemýšlím o porovnání mého pohledu na život a události v politice, ekonomice dříve, když jsem byl pracovně vytížen od nevidím do nevidím, neustále ve stresu, tak jsem vlastně události jen „skenoval“, pohled a názor si utvářel zkratkovitě. Vše jsem viděl optikou peněz, cen, výhodnosti, efektivnosti. Připadlo mi to normální, zvlášť, když média a politici mě v tomto názoru utvrzovali.

Dnes, v našem novém životě, když si na to vzpomenu, klepu se hrůzou a až mi z toho mrazí, a nechápu, jak jsem mohl takhle přemýšlet. Mohl, tak jako spousta jiných lidí, kteří přemýšlení v hodnotách efektivita, růst a podobně stále považují za normální.

Dnes se nemohu rozhodnout, natož soustředit na nějaké jediné důležité téma – důvod je prostý: je jich tady totiž tolik!

Protože je dva dni už překrásně, táhne mě to z baráku ven, do lesa.

 Ale to bych napřed musela vysvětlit to, co vlastně je na tom našem bydlení jedinečné (jak kdy) : nejen že bydlíme nezávisle na energiích, ale navíc uprostřed lesa.

Takže tady si mohu plnit „bobříky“ jeden za druhým:

Nezávislý soběstačný život nás vrací v řadě oblastí života o mnoho let zpět nejen způsobem života, ale i tradičním rozdělením rolí mezi muže a ženu. Práce spojené se soběstačným životem je stále mnoho – většinou více než lze stihnout, takže je třeba si ji mezi sebe rozdělit. Prostě si říci, kdo se o co bude starat, aby naše soběstačná nezávislá domácnost fungovala. Jako nejlepší řešení se ukázalo podívat se na zkušenosti našich předků v této oblasti. Do doby než naše civilizace dospěla do nynějšího stadia tzv. vyspělé civilizace, bylo totiž hlavní starostí v rodině mít co jíst, co pít, zajistit teplo, světlo. Staletími osvědčený model, tak proč ho nevyužít. Při našem způsobu života není nějak prostor pro úvahu o společném sdílení domácích prací a činností a úvahy o tom, že vlastně nejsou ženské a mužské práce, ale jen společné. Prostě se naprosto přirozeně vracíme, jak to matka příroda zařídila.  U nás prostě mužské a ženské práce jsou.

Za účelem dosažení vyváženosti a zamezení jednostrannosti názorů na náš život „na ostrově“ J jsem se rozhodl občas také něco napsat (čtenáři rozuměj tomu jako protiváze Deníku ostrovní manželky). Jedná se o úvahy, které se nějak nehodí do článků na webu, tak je dám sem. Svůj seriál jsem nazval Slasti a strasti ostrovníka a naleznete v něm ryze mužský pohled na náš nezávislý život. Poněvadž se do textů s SM vzájemně nezasahujeme, je možné, že se zde objeví i dva různé pohledu na jednu a tu samou věc. Tak příjemné počtení a hned vzápětí zveřejňují první díl. 

Jak se učíme šetřit vodou (i jinak)

Nemyslím si, že děláme něco jiného, než co dělali naši předkové a dnes všechny ty národy, co mají vody málo a uvědomují si tudíž její cenu.

Když jsme se minulý červen nastěhovali, vůbec jsme jako lidi z města netušili, že ta studna na dvoře není bezedná, jako kohoutek z městského vodovodu a tak jsme se v době veder polévali, napouštěli si večer plné vany a tak podobně. K bezuzdnému mrhání vodou nahrávalo taky počasí začátkem léta, což si všichni určitě pamatují – lijáky celé týdny a 12 metrů hluboká studna skoro přetékala. Takže, jak říkám – takhle to šlo do té doby, než se někdy koncem července ozval poprvé ten příšerný zvuk čerpadla naprázdno.

Zase o vodě.

Právě poslouchám z archivu už zmíněný pořad  Kupředu do minulosti  - na Dvojce Českého rozhlasu  - který se už podruhé za sebou týká vody..

 Evidentně to není  náhoda - jakože podle mých zkušeností náhody neexistují. Poslední dobou to zní odevšad, pokud na tohle téma ovšem slyšíte a dokonce i ze zmíněného rozhlasu. A jak je všeobecně známo, tak pokud se z rozhlasu ozývají tak závažné informace, jak se můžete sami přesvědčit, tak většina toho infoledovce je pod hladinou, zřejmě cenzurovaná, aby nevznikla panika.

Chtěla jsem dneska psát o využití vody v naší domácnosti, a jak vidím, bude to návod opravdu užitečný a to nejen pro ty, kdo chtějí žít soběstačně, ale i pro ty, kteří mají dneska zatím doma vody dost, ale na jak dlouho? Ostatně v Praze už existuje jeden dům, kde ve sklepě mají obrovské nádrže na sběr technické vody, s kterou zalévají WC. Další důkaz toho, jak je situace vážná.

Takže šetřete vodou, skromný návod ode mě zítra!    Vaše SM

Prší, prší, prší – jaká krása!

Dnes ráno mi přišel říct K., že máme ve studni o metr víc vody – měří ji každé ráno, abychom věděli. Je to těžko popsatelný pocit, že přitekla voda, že vůbec je. Ale převládla vděčnost k přírodě a úleva. Hned zatím jsem ale viděla vztyčený ukazováček:

„Dej si pozor, voda je tu dneska a zítra nemusí“.

neděle, 23 březen 2014 00:00

Deník ostrovní manželky č.2 - Voda

Právě jsem si dočetla příspěvek, co napsal Karel o vodě. A dodávám z pohledu ženy, která byla na užívání vody ve městě zvyklá:

Teprve tady jsem pochopila a hlavně prožila výrok mé matky „Vy perete hned každý flíček“, když viděla ty haldy prádla vedle pračky skoro každý den. Dneska by ze mě měla radost, i když ona to dost přeháněla, a flíčkama na sukni se to někdy jen hemžilo….

Když se mi poprvé minulý rok v době těch velkých such poprvé stalo, že jsem myla již ÚSPORNĚ nádobí jako ostatně i ve městě - nebo jsem si to do té doby aspoň myslela – a najednou z kohoutku NIC neteklo, nevěřila jsem a nechápala. Ale můj úžasný manžel a kanystry na vodu to během hodiny spravily na takovou úroveň, že jsem to nejen přežila bez újmy na zdraví a s vodou jsem se ještě více umravnila – jestli vás to bude zajímat, napíšu, jak to opravdu jde bez toho, abyste se chodili pást, nechodili špinaví a neurotičtí s pocitem, že jste vodou omezeni.

sobota, 22 březen 2014 00:00

Deník ostrovní manželky č.1 - Jsem tady

Zdravím všechny, které to zajímá!

Karel, můj manžel, s kterým sdílím naši ostrovní domácnost, pořád chce, abych něco napsala - jak se mi tady líbí. Tak tedy se líbí a dokonce moc, ale úplně jinak než jsem si myslela. Ale protože už je 22:30 a já mám za sebou perný den (hlavně ve městě, kde už zaplaťpánbůh nebydlíme) nechám to na zítra. Rozhodně mám pro Vás, asi nejspíš pro ženy, hodně  věcí  k napsání, poznámky si dělám za pochodu (někdy doslova) a rozvinu je v dalších dnech a týdnech. Námětů je fakt dost. Snad to jako úvod stačí, těším se na psaní pro Vás – taky proto, že mi Vašimi názory leccos ulehčíte a podpoříte mě, jak doufám, když už bydlíme nejen nezávisle a soběstačně, ale také v lese, na úplné samotě. Často jsem tady jen s mým Karlem anebo úplně sama. Někdy je ta samota horší a podruhé ta samá lepší, ale v každém případě jsou to všechno naprosto nové a dobrodružné zážitky, a protože jsem akční, tak si to užívám!